Thomas d. Ansembourg Knihy

Jak vychovávat dítě k harmonickému a šťastnému životu? Jak ovlivnit jeho vývoj? Kniha renomované francouzské pediatričky Catherine Gueguenové přináší nový pohled na výchovu, který kombinuje praktické zkušenosti autorky s nejnovějšími vědeckými poznatky o vývoji mozku a emocí. Rodiče dnes často cítí, že tradiční autoritativní přístup je zastaralý a hledají citlivější, empatický způsob výchovy. Publikace objasňuje, jak prostředí ovlivňuje osobnost a vývoj mozku dítěte. První roky života, od početí do šesti až sedmi let, jsou klíčové pro formování lidské existence. Dítě prochází bouřlivým vývojem, jehož plasticita mu umožňuje zaznamenávat pozitivní i negativní zážitky. Autorka srozumitelně vysvětluje, jak se utváří dětská emocionalita, jak se dítě učí ovládat své reakce a jak se v atmosféře důvěry a bezpečí formují jeho vztahy s ostatními. Kniha také přináší praktické rady, jak přistupovat k konfliktům v rodičovství a jak podporovat harmonický růst dítěte. Po svém vydání se kniha stala bestsellerem a vyhledávanou publikací na téma výchovy ve Francii.

Kniha, která byla přeložena do šestadvaceti jazyků a prodala se ve více než 500 000 výtiscích ve Francii, patří k nejžádanějším psychologickým rádcům v oblasti komunikace a seberealizace. Autor se obrací na ty, kteří se snaží zbavit potřeby zalíbit se a vycházet vstříc potřebám druhých na úkor sebe sama. Klade otázky, jak se naučit vyjadřovat své pocity autenticky, bez strachu, a v souladu se svými základními potřebami. Zkoumá, jak se oprostit od závislosti na mínění ostatních a strachu z odmítnutí, a jak se naučit naslouchat sobě i druhým. Mnozí věří, že pro udržení vztahů musí zapomenout sami na sebe a odříznout se od svých pocitů. Často se domníváme, že lásku si zasloužíme pouze tehdy, když děláme to, co chtějí druzí. Tímto způsobem se zbavujeme odpovědnosti za své prožitky a dáváme ostatním moc rozhodovat o našem štěstí. Být skutečně sám sebou znamená riskovat ztrátu lásky druhých, což nás vede k popírání vlastních potřeb. Ignorováním sebe sama nejen omezujeme své prožitky, ale také se stáváme bezcennými pro ostatní. Kniha se zaměřuje na to, jak se osvobodit od násilné komunikace a naučit se nenásilné vyjadřování emocí a tužeb.

Autor mezinárodního bestselleru Přestaňte být hodní, buďte sami sebou ve své nové knize objasňuje myšlenkové návyky a vzor­ce, které nás vězní a systematicky nám brání v dosažení toho, co všichni hledáme, tedy vnitřní pohodu a štěstí. Nebla­hé návyky, představy, přesvědčení a rozpo­ruplné nároky, které nám vštípila výchova, nazývá nevědomými pastmi na štěstí. Tyto vnitřní překážky, které vězí hluboko v na­šem nitru, jsou o to mocnější, že si je neuvědomujeme. Abychom se těchto svazu­jí­cích mechanismů zbavili a nastoupili cestu osobní proměny a zrání, musíme je v sobě nejprve odhalit a porozumět jim. Dokud si nepřiznáme, že jsme v zajetí růz­ných vnitřních pastí, nemůžeme se z nich vysvobodit ani pochopit, jak jsme se v nich vlastně ocitli. Cesta k poznání sebe sama není vždy snadná ani pohodlná, neboť od nás vyžaduje, abychom se vzdali řady iluzí a sebeklamů, ať už o sobě nebo o lidech ko­lem nás, které nás provázejí od dětství. Zkrátka abychom se mohli začít učit být štastní, musíme se nejprve odnaučit mnohému z toho, co do nás – často v dobré víře – rodiče, škola či společnost vložili.

„Ich bin unfähig, glücklich zu sein“, „Man muss mit dem zufrieden sein, was man hat“, „Mehr habe ich auch nicht verdient“, „Wenn ich nur mehr Geld, einen Partner, einen anderen Job hätte.“ - im Laufe unseres Lebens gewinnen wir Überzeugungen, die uns davon abhalten, die Möglichkeiten unseres Lebens auszuschöpfen und wirklich glücklich zu werden. Thomas d'Ansembourg schildert in diesem Buch, wie aus diese Überzeugungen entstehen, wie sie funktionieren und unser Denken und Handeln beeinflussen. Und er zeigt anhand von konkreten Beispielen, wie wir uns dieser Blockaden bewusst werden und sie mit Hilfe der Gewaltfreien Kommunikation überwinden können.

Na elke aanslag gaan we voor meer veiligheid - en hopen we op meer vrede. Maar is dat genoeg? Thomas d'Ansembourg en David Van Reybrouck vragen zich af of geweld zich echt enkel met geweld laat bestrijden. Vrede is een vak. De opvoeding tot vrede moet net zo vanzelfsprekend zijn als gymnastiek en lichamelijke verzorging. Dit essay pleit voor mindfulness, geweldloze communicatie en compassie op school, op het werk en thuis. Zweverig? Recente wetenschappelijke inzichten bewijzen hoe deze technieken werkelijk leiden tot een beter zelfbeeld, betere leerprestaties en wederzijds begrip. Ze verhogen de mentale hygiëne, zowel van mens als maatschappij. Als tien minuten stilzitten per dag volstaat, waarom doen we er dan decennia over om die gewoonte in te voeren?

„Junge Menschen hören nicht auf das, was du sagst. Sie achten auch nicht auf das, was du tust. Sie achten darauf, wie du bist!“ Was denken Jugendliche, wenn sie beobachten, wie Erwachsene ihren Alltag bewältigen, mit Konflikten und Frustration umgehen und ihre Work-Life-Balance organisieren? Etwa: „Erwachsensein ist super. Ich kann es kaum erwarten, bis auch ich in meinem eigenen Tempo lernen und mich entwickeln kann, um dann, im Einklang mit mir selbst, sagen zu können: Ich freue mich, dass ich so bin“? Oder sagen sie nicht doch eher: „Die spinnen doch. Ständig sind sie in Hektik und gestresst, träumen aber von Ruhe. Sie fordern Respekt, ohne sich selbst zu respektieren. Sie wollen sich auf das Wesentliche konzentrieren – und verzetteln sich ständig.“ Es liegt in der Verantwortung der Erwachsenen, sich selbst zu hinterfragen sowie kreative und inspirierende Antworten auf u. a. folgende Fragen zu finden: - Wie zeigen wir durch unsere Art miteinander zu reden, dass Respekt, Klarheit und Empathie nicht nur Ideen, sondern gelebte Werte sind? - Wie setzen wir klare und verständliche Grenzen, ohne die andere Person oder uns selbst einzuschränken? - Wie vermitteln wir Jugendlichen durch unsere Art zu sein – als Eltern oder Lehrer*innen – einen Sinn für Schönheit und Freude, trotz des Schmerzes und der Verwirrung, die das Leben mit sich bringt?

La gentillesse est souvent moquée, prise pour de la niaiserie ou de l'hypocrisie. Dans cet ouvrage, S. Einhorn adopte un parti provocant : la bonté, loin d'être un signe de faiblesse, est une vertu épanouissante, un facteur de succès dans la vie de tous les jours. Ce médecin cancérologue, confronté à la souffrance et à la mort, montre que la gentillesse préserve de l'anxiété et de la dépression.